Montessori Metoda

Lékařka, která předběhla svou i naši dobu
Maria Montessori

Montessori pedagogika je pro nás tím nejvhodnějším nástrojem k naplnění našich pedagogických hodnot. Podstata montessori filozofie je totiž v tom, že dítě poznává a učí se přes vlastní zkušenost, vlastním tempem, při práci s promyšlenými pomůckami, jde do hloubky porozumění a tím i k trvalejším znalostem.

Stěžejní myšlenkou je, že dítě se učí nejlépe tehdy, když je tím procesem zaujato, když jej baví, těší a povzbuzuje, když nachází svoji vnitřní motivaci k učení. Montessori didaktika a metodika nám poskytly důkladně promyšlený a systematicky uspořádaný koncept, který je úspěšně aplikován již přes 100 let v mnoha zemích a školách na světě.

Příběh Marie Montessori



Role učitele v montessori pedagogice je postavena na nenápadném vedení a taktní pomoci. To ostatně vyjadřuje i motto celé montessori pedagogiky: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Postupuje se vždy od konkrétního k abstraktnímu a pro jednotlivé okruhy se využívají zvláštní, speciálně vyvinuté pomůcky. Tyto pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale také zásadní měrou přispívají k hlubšímu a trvalejšímu uchování nově nabytých zkušeností a vědomostí.

Nejdůležitější hesla v montessori metodě výuky a výchovy jsou: bezpečnost, spolupráce, ohleduplnost, ticho, klid a láska.


Rozdíl mezi montessori a tradiční pedagogikou

Tradiční pedagogika Montessori pedagogika
Děti stejného věku Věkově smíšené skupiny
Děti sedí většinou v lavicích na svých místech Děti se mohou pohybovat po třídě a pracovat na různých místech samostatně nebo ve skupině
Učitel řídí činnost dětí Děti si řídí svou činnost skrze připravené prostředí, což podporuje přijímání vlastní odpovědnosti za proces učení
Zaměřená na výsledek, používání testů a známek Zaměřená na proces, používání formativního hodnocení, bez použití známek a porovnávání dětí
Důraz je kladen na porovnávání a soutěživost Důraz je kladen na spolupráci
Děti se učí v rámci hodin, kdy všichni pracují na stejném předmětu a zadání ve stejný čas Děti se učí v blocích tzv. nepřerušované montessori cykly, propojování předmětů, děti si řídí svou činnost a volí si danou práci a čas
Učení založené na splnění standardu a výstupů ročníku Učení založené na dotazech a objevování
Učitel dává instrukce celé třídě nebo skupině dětí na základě předem stanoveného kurikula a jejich růst se soustředí na oblast a výstupy daného ročníku Učitelé plánují individuální lekce, děti používají samostatně konkrétní výukové materiály, učí se od sebe a mají možnost růstu na základě vlastního potenciálu

Principy montessori pedagogiky

Učení skrze objevování

Učení je založeno na vlastním objevování dítěte, na jeho aktivní činnosti, jejímž hnacím motorem je chuť dítěte poznávat, vrozená potřeba učit se a porozumět světu kolem sebe.

Montessori průvodci

Učitel je dítěti průvodcem v tomto procesu učení, pomáhá mu tehdy, když to dítě potřebuje, respektuje jeho individuální vývoj a využívá senzitivních období dítěte, které představuje optimální „nastavení“ dítěte k získávání určitých znalostí a dovedností.

Připravené prostředí

a to jak materiálně (pomůcky), tak z hlediska osobnosti učitele a vztahů mezi lidmi (mezi učitelem a dětmi, mezi dětmi navzájem), je základním předpokladem efektivního učení.

Možnost svobodné volby

Dítě si může zvolit na čem v daném čase, kde (v prostoru třídy) a s kým bude pracovat. Svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů. Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme.

Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet daná pravidla.

Osobní zodpovědnost

Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

Osobní zodpovědnost
Vlastní zodpovědnost

Polarizace pozornosti

Děti si hledají činnost, která je nejvíce zaujme a následně se do ní ponoří a jsou jí zcela zaujaty. Učitel je nechává pracovat do té doby, dokud toto zaujetí trvá, nepřerušuje práci dítěte, poskytuje jim dostatečný časový prostor (prakticky jsou ve škole i třídě odstraněny všechny zbytečné bariéry, které by toto neumožňovaly – například čas není rozdělen do vyučovacích hodin tradičním „zvoněním“, ale pro děti je velmi flexibilní).

Práce s chybou

Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel nepoužívá negativní hodnocení, ale nabízí dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu - vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Práce s pochvalou

Vztah dospělého a dítěte v montessori pedagogice a výchově předpokládá láskyplný přístup učitele ke každému dítěti. Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí a aby cítilo radost a sebeuspokojení ze své práce. Kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky (škola proto používá pouze slovní hodnocení). Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty.

Práce s pochvalou

Princip ticha a klidu

Děti se učí zklidnit své tělo i myšlení. Následně využívají svého zklidněného stavu pro soustředěnou práci. Ve třídě je kladen důraz na co nejtišší hlasový projev (jak u dětí, tak u učitelů), pro navozování vzájemných kontaktů se používají takové způsoby, které neruší ostatní.

Věkově smíšená skupina

Společně pracují 2 - 3 ročníky dětí. Takové prostředí podporuje spolupráci a komunikaci. Starší děti se rády starají o mladší a učí je, tím zase naopak zdokonalují své vlastní schopnosti. Ve třídě stejně starých dětí si dítě při sebemenší odchylce připadá nepatřičně, ve smíšené třídě se různorodost stává výhodou, která zároveň pomáhá principu nesrovnávat děti mezi sebou navzájem a poskytovat každému bezpečí v jeho individuálním vývoji.