resizer-small.png  resizer-small.png 
resizer-small.pngEN Ško Gym Inst Grp
resizer-2x1.png
resizer-2x1.png

O škole

Ředitelské okénko

1.10.2017

Domácí úkoly jako školní fenomén a co s ním v české montessori škole

Myslím, že věta „máš už hotový domácí úkol?“ je natolik spjata s rodinným i školním životem u nás (myslím tím Česko a zřejmě i náš evropský i mírně mimoevropský kulturní prostor), že sdělena kterémukoli dospělému i dítěti školního věku nemůže nezanechat v jeho nervové soustavě neutrální stav – vždy se začne rychle produkovat látka odpovědná za některou emoci či alespoň neurony zapojí dávno budované dráhy spojené s fenoménem domácího úkolu. Jsou samozřejmě lidé, kteří vzpomínají na domácí úkoly radostně (podle mých subjektivních pozorování jsou tací v pozoruhodně scvrklé menšině), jiným se stále stávají předmětem nehezkých nočních můr, většina se naštěstí pohybuje mezi těmito extrémy, blížíce se k jednomu či druhému. Každopádně rodina s alespoň jedním školním dítětem bývá jen málokdy osvobozena od starostí s domácími úkoly, a i když se stoupajícím věkem dětí je možné odpovědnost přenášet více a více na ně, rodičovská věta z úvodu zaznívá prakticky až do dospělosti jejich potomků. Výjimkou jsou ovšem rodiny, jejichž děti chodí do školy, kde domácí úkoly neexistují.

Mezi ně naše škola ovšem nepatří (a myslím, že v našem školství jsou to hodně vzácné výjimky), což má několik dobrých i méně dobrých důvodů. Každopádně jsme před začátkem tohoto školního roku opět toto téma podrobili intenzivní interní diskuzi (a v roce minulém i diskuzi s rodiči), abychom přemýšleli, zda a jak se s domácími úkoly posunout. Tím základním problémem, který diskuzi a hlavně závěry komplikují, jsou velmi rozdílné názory všech zúčastněných. A hranice mezi těmito názory vůbec nejdou mezi učiteli a rodiči, ale mezi učiteli a učiteli, i mezi rodiči a rodiči. Zaznívají zřetelné a vyhraněné požadavky, aby škola domácí úkoly zcela zrušila, stejně tak se (zde tedy v případě rodičů) objevují požadavky na podstatné zvýšení jejich objemu i frekvence.

K tomu je třeba dodat, že montessori školy obecně směřují spíše k eliminaci tradičních domácích úkolů, současně se objevují výzkumy a vědecké poznatky, že zvláště u malých dětí nemají domácí úkoly prakticky žádný vliv na jejich školní úspěšnost. Naproti tomu řada učitelů má (zcela pochopitelné) obavy, že bez domácí přípravy a dalšího procvičování učební látky ve volném čase dětí se některé znalosti a dovednosti neupevní tak, aby se je děti opravdu naučily (většinou jsou zmiňovány pamětní početní operace, pravopisné jevy apod.). Někdy slýchávám i argumenty typu „dítě si musí zvyknout na to, že má i nějaké povinnosti mimo školu, že se musí připravovat a učit samostatně“, ale ty považuji za vcelku nesmyslné (pro nedostatek prostoru zde je teď ale pominu). Také rodiče ale často domácí úkoly vyžadují, dokonce jejich existence pro ně bývá znakem „normálnosti“ školy, tedy toho, že je vše v pořádku, nebo pro ně bývají nástrojem kontroly dítěte i školy, možností, jak se přesvědčovat, co dítě ve škole dělá, co má umět, zda škola plní osnovy apod. Jsem přesvědčen, že všechny tyto funkce mohou převzít jiné prostředky, že rodiče mohou získat potřebné ujištění jinak a že jejich jistoty nemusí být vykoupeny takovými dramaty, jako je vypracovávání domácích úkolů.

Ale abych to zkrátil – ne, nerozhodli jsme se pro zrušení domácích úkolů v naší škole. Jen pro jejich montessori pojetí (ostatně, jak jinak, když chceme být montessori školou J). Chceme zachovat co největší svobodu učitelů, ale současně vytvořit celoškolní jasný koncept. Chceme všechny rodiny osvobodit od pláče a skřípění zubů nad domácími úkoly, ale zároveň ponechat prostor pro skutečně smysluplnou domácí činnost dětí, tedy takovou činnost, která bude přirozená a bude podporovat jejich vzdělávání ve škole, současně ale nebude těmi tradičními domácími úkoly, které všichni pamatujeme ze svých školních let (ponechám nyní stranou specifika dětí vyššího stupně, které se připravují na přechod na gymnázia a tím na přijímací zkoušky).

Zde tedy některé náměty, které hodláme využívat jako „domácí úkoly“ (naši rodiče mají kompletní seznam, zde jen ukázky):

  • Naplánujte si návštěvu místní knihovny jednou za týden. Naplánujte si strávit alespoň jednu hodinu prohlížením knih, katalogů, čtením časopisů.
  • Pravidelně navštěvujte knihkupectví. Udělejte si seznam všech dobrých knihkupectví ve městě a pokuste se navštívit každé minimálně jednou, jedině tak se můžete dozvědět, jaký druh knih každé knihkupectví nabízí.
  • Zvažte, zda se nepřipojíte k čtecímu kroužku/čtecí soutěži ve vaší knihovně.
  • Napište popis vašeho kamaráda, jeho domu, zvířátka, oblíbeného místa, místa, kde byl na prázdninách. (anglicky)
  • Najděte novinový článek, který byste chtěli přečíst vaší rodině a společně o něm mluvit. Domluvte si přesný čas a místo na povídání.
  • Vyberte si příběh, na kterém si budete cvičit čtení nahlas. Trénujte výslovnost všech slov. Když čtete, pokuste se dát každé postavě jiný hlas. Používejte váš hlas tak, aby byl příběh pro diváky ještě zajímavější.
  • Zapněte si na přehrávači nějakou uklidňující hudbu (Bach, Mozart, Satie, Gregoriánské písně jsou krásné) a zkoušejte psát co nejkrásněji jak psacím, tak i tiskacím písmem.
  • Veďte si statistický přehled. Vytvořte graf, kdy chodíte spát, kolik stránek čtete každý den, jak daleko chodíte každý den, kolik mililitrů vody pijete každý den, jak často za vámi zajdou přátelé, jak dlouho vám trvá sníst snídani, jak rychle umíte oběhnout blok domů, kolik příkladů na násobení umíte vyřešit za minutu.
  • Změřte věci, kterou jsou okolo vašeho domu, a spočítejte jejich povrch a objem. Zajděte také do parku a měřte i tam.
  • Pomozte s rodinným rozpočtem. Zaznamenávejte rodinné výdaje po dobu jednoho týdne. Pomozte vašim rodičům platit účty (platby online s pomocí vašich rodičů).
  • Hrajte hry, které jsou dobré na „myšlení“, jako jsou šachy. Naučte se, jak se zaznamenávají šachové hry.  Naučte se, jak se hrají korespondenční šachy s vašimi přáteli (to znamená, že napíšete své pohyby dozadu a dopředu na pohlednici nebo do dopisu).
  • Sami pro sebe si doma řešte matematické problémy. Uvažujte o tom, zda si uděláte sami pro sebe matematický trénink delší než jeden týden.
  • Kdykoli pojedete do nového města, navštivte místní zoo a akvárium nebo místní muzeum přírody.
  • Vyberte si kontinent, o kterém byste chtěli vědět více. Pokud se nemůžete rozhodnout, začněte s Evropou. Použijte atlas, vytvořte kartičky všech zemí na kontinentě. Na jednu stranu kartičky napište jméno země, na druhou hlavní město. Naučte se zpaměti všechny země a jejich hlavní města na kontinentě, potom udělejte to samé s dalším kontinentem.
  • Zkuste si nějaké nápady ze stránek San Francisco Exploratorium: www.exploratorium.edu/explore/handson.html

I když jsme se nakonec v diskuzi o domácích úkolech posunuli, jsem přesvědčen, že se k tomuto tématu budeme všichni vracet. Domácí úkoly jsou věčně živé :-)

Váš ředitel

1.9.2017

Školní rok začíná a my víme, kam chceme směřovat

Na počátku tohoto školního roku bych se přece jen mohl veřejně svěřit s ročními prioritami, které si škola stanovila. Tyto priority většinou chápeme jako interní záležitost školy, možná i u firem je to obvyklé, ale když tak nad tím přemýšlím, jsme již natolik „dospělou“ školou, že její základní témata je bezpochyby možné veřejně sdílet. Možná bych tím chtěl i vyjádřit velké uznání našim učitelům, kterým jsme letos dali prostor tyto priority stanovit, a oni je mimořádně skvělým způsobem opravdu našli. To samozřejmě neznamená, že škola a její management nemají další a další cíle a úkoly, ale ty hlavní 3 jsme společně se všemi pedagogy vyzdvihli jako něco, co je pro nás aktuální a důležité, na čem chceme všichni pracovat.

První prioritou je budování školní komunity (pamětníkům může slovo „budování“ přinášet historicky znemožněné kontexty, ale zkusme slovům dávat jejich přirozený význam). Je to samozřejmě něco, na čem pracujeme po celou historii školy, ostatně školní komunita vzniká, tvoří se a sílí s každou společnou činností, s životem školy jako takovým, ale více jsme si nyní zvědomili, že taková komunita, jakou si představujeme, nevznikne jen tak sama o sobě, nýbrž o ni musíme trpělivě a systematicky pečovat, podporovat ji, starat se a vymýšlet, jakou ji chceme mít. A v souvislosti s tím nás napadala celá řada témat, kterými se chceme intenzivně zabývat:  otevřenost, upřímnost a vzájemná podpora, výchova k míru (jedno ze stěžejních témat montessori filozofie, o něm někdy příště podrobněji), podpora sdílení, větší propojení školy a družiny, větší zapojení rodičů i dětí do života školy, ujasňování pravidel nebo snaha o zajištění co nejklidnějšího prostředí pro všechny.

Druhou naší letošní prioritou je „učení dětí venku“. Myslíme přitom především na naši zahradu, která do budoucna skýtá skvělé příležitosti, jak její prostor více využít pro samotné vzdělávání. Chceme ji postupně upravovat tak, aby i zde vznikalo montessoriovské „připravené prostředí“, aby učitelé s dětmi i družina měli dostatečné možnosti, jak do zahrady přinášet učení dětí. V této fázi hledáme různé inspirace, shromažďujeme nápady a samozřejmě je naším cílem, aby každá třída během roku zahradu využila v rámci výuky. V širším smyslu ovšem pojem „učení dětí venku“ neznamená jen přenesení výuky na zahradu, ale obecněji využívání „venkovního“ světa mimo školní učebnu. Ta je sice v případě naší školy krásným a učení podporujícím prostředím, ale přece jen nemůže nahradit „to, co je tam venku“.

Třetím prioritním tématem je pro nás podpora dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Z ní se může zdát, že směřuje jen k tomu menšímu procentu dětí, které mají nějaké „úředně uznané“ speciální potřeby. Pro vzdělávání těchto dětí vytváříme speciální manuál, chceme lépe koordinovat úsilí všech expertů ve škole (učitel-psycholog-speciální pedagog), sami pedagogové mají velký zájem se vzdělávat v oblasti speciální pedagogiky. Bylo by ale velkým zjednodušením si myslet, že toto téma se týká jen dětí, které dospělí společným úsilím dovedli až ke stanovení nějaké diagnózy (tedy dospěli k tomu, že stanovení konkrétní diagnózy může v konkrétním případě pomoci). Je ale spousta dalších dětí, které mají své „speciální“ potřeby a naučíme-li se je vnímat, můžeme i těmto dětem lépe pomáhat (v určitém smyslu máme speciální vzdělávací potřeby každý, já osobně je na sobě pozoruji každodenně :-) ). A konečně je tu ještě jeden fakt – teprve když budeme umět podpořit každé dítě tak, abychom pokud možno vyrovnali jeho znevýhodnění, a každé dítě tak, aby respektovalo znevýhodnění druhých a naučilo se jim pomáhat, pak se nám daří vytvářet spravedlivou a rovnoprávnou školní komunitu. A jsme u priority číslo 1! :-)

Váš ředitel

11.4.2016

Observace ve škole – nejlepší způsob, jak vysvětlit fungování montessori třídy

Citace nedávného návštěvníka pozorujícího ve třídě: „Návštěva výuky byla skvělá, moc díky za zařízení - byli jsme v 1.-3. a pak i v 4.-.5 a pro mne osobně to bylo totálně mind-blowing experience, upřímně, vzhledem k tomu, že jsem zažil vlastně jen tradiční výuku, tak mi hlava úplně nebrala, jak to hezky funguje. Je vidět, ze je za tím šíleně moc práce.“

Asi třetina až polovina rodičů, kteří projeví zájem o přijetí svého potomka do naší školy, se již v praxi setkala s tím, jak vlastně montessori výuka vypadá. Někteří v montessori školce (i když v souvislosti se školkou zní slovo „výuka“ poněkud nepatřičně, platí, že způsob, jak se děti učí, je vlastně základní škole dost podobný), někteří nejrůznějším řízením osudu, který je zavál k montessori pedagogice nebo do montessori školy (třeba v zahraničí). Kdo ale přichází bez jakékoli zkušenosti, často si vůbec neumí představit realitu montessori třídy a aplikaci montessori principů v praxi.

Takovým rodičům se samozřejmě snažíme poskytnout maximum informací, provedeme je školou, vysvětlujeme… I když se moc snažíme podat co nejvěrnější obrázek, stejně jsou to jen slova. Pravděpodobně nejúčinnější způsob, jak objasnit podstatu dění v montessori třídě, úlohu učitele a způsob učení dětí, je ukázat nějakou relevantní část výuky naživo. Každý, kdo stráví v dobře fungující montessori třídě alespoň 1-2 hodiny, získá velmi dobrý náhled, který nenahradí jakékoli vysvětlování.

Proto trvale umožňujeme návštěvy ve výuce, aby rodiče (ale i jiní zájemci) měli možnost vše vidět na vlastní oči, prožít si svoje „montessori dopoledne“, a to ještě dříve, než k nám dítě závazně přihlásí. Vidíme poté, jak po takových návštěvách se u většiny příchozích dostaví „objevitelský efekt“, jak náhle každý pochopí, v čem je podstata montessori programu a jak se organizace třídy velmi odlišuje od klasické školy. Poté se nám již mnohem snadněji vysvětlují detaily a zároveň se pak setkáváme s mnohem zasvěcenějšími a do větší hloubky jdoucími dotazy.

Po několika prvních letech, kdy jsme umožňovali pozorování výuky v zásadě kdykoli po osobní domluvě, jsme museli – vzhledem ke stále stoupajícímu počtu zájemců - přece jen přistoupit k určité regulaci. Soustředili jsme tuto možnost do 1-2 dnů v měsíci, přičemž jsou předem na celý rok tato data určena ve školním kalendáři. Každý zájemce se nahlásí předem v kanceláři a v daný den jsou příchozí rozděleni po skupinách do různých tříd. Návštěvníci obdrží pravidla pro pozorování, které trvá 1-2 hodiny a je poté doplněno krátkým výkladem a časem na otázky. V letošním roce již takto navštívilo naše třídy kolem 80 zájemců. Pro školu sice náročné, ale zřejmě nejefektivnější způsob, jak vysvětlit, co vlastně děláme :-)!

Vás ředitel

14.3.2016

České mýty o montessori

Jednou mne rodič nově přicházejícího dítěte překvapil několika systematickými dotazy na téma individualizace v. společné vzdělávání v Montessori. Plynuly ze zpětné vazby, kterou získal od svých známých a přátel, přičemž řada z nich měla o Montessori takovou představu, že tento systém vzdělávání uměle drží děti na stejné úrovni, a to ve prospěch nesrovnávání dětí mezi sebou. Je tedy zřejmě mezi rodiči (alespoň v nějaké míře) zastoupený názor, že v Montessori vzdělávání se škola aktivně brání tomu, aby některé děti projevovaly významné odlišnosti ve výsledcích, pokroku v učení, znalostech a dovednostech, tedy aby se skupina dětí diferencovala co do výsledků vzdělávání. Do zmíněného rozhovoru jsem se s touto interpretací nesetkal, ale protože rodič se tak intenzivně zajímal o to, jak vlastně postupujeme, a tvrdil, že od řady dalších lidí se mu dostalo takového názoru, můžeme zřejmě směle zařadit tuto představu mezi mýty o Montessori, o kterých je třeba mluvit při snaze o popularizaci našeho vzdělávacího systému.

Absurdností této představy jsem byl trochu zaskočen. Jak už to u mýtů bývá, je zde skutečný základ a z něj vyvozeny chybné důsledky. Tím odpovídajícím základem je povědomí o tom, že v Montessori systému se bráníme srovnávání dětí mezi sebou, potlačujeme soutěž a obracíme pozornost směrem k individuálnímu pokroku v učení, tedy ke srovnávání v čase u téhož dítěte (míra a oblasti pokroku oproti předcházejícímu stavu). Z tohoto základu se však vyvozuje nesprávná úvaha – abychom děti nemuseli srovnávat mezi sebou, aby nás (a děti samotné) nesvádělo nic k takovému počínání, snažíme se udržet skupinu co nejhomogennější, tedy vést učení dětí tak, aby se pokud možno výsledky ničím významným nelišily a děti na tom byly přibližně stejně. Paradoxní na tom je to, že takovouto snahou by opravdu zdánlivě také bylo dosaženo cíle – není proč srovnávat, protože všichni jsou stejní.

Jenže ve skutečnosti se děje pravý opak! Tím, že zakládáme proces učení s vysokou individualizací, tedy zaměřujeme se na podporu každého dítěte a dosažení jeho osobního maxima (v daném čase), dosahujeme současně toho, že jeho pozornost při učení není odvracena na srovnávání s výkonem ostatních dětí, ale je zaměřena na jeho vlastní možnosti, schopnosti a zájem, na jeho vnitřní motivaci a na srovnávání se sebou samým (tj. jaký pokrok se v čase odehrál). Vycházíme totiž z toho, že učení není disciplína k soutěžení. V něm totiž nejde o vítězství nad ostatními (to by totiž byl jen relativní úspěch, protože závisí na výkonu ostatních a ne na tom, jak jsem dobrý já sám), ale o dobrý vnitřní pocit z toho, že něco nového umím. V montessori vzdělávání má každé dítě svůj individuální plán rozvoje a má možnost postupovat tak, jak je v daném čase schopno. A vidíme dnes a denně, jak se děti s velkým zaujetím pouštějí dál a dál, do hloubky tématu, do toho, co je zaujalo. Nemáme žádný důvod jednotlivé děti v něčem brzdit, protože odlišnosti mezi nimi ony samy vnímají jako něco zcela přirozeného a nemotivují je nikterak k hledání srovnávacích kritérií (a učitel je v tom nepodporuje například známkováním, které samozřejmě ke srovnávání vždy pozornost spolehlivě obrací). A pokud dítě vidí, že v nějaké oblasti jeho spolužák umí víc, může to sice vést k obdivu a touze dostat se někdy tamtéž, ale málokdy k pocitu „jsem horší než druhý“.

Chci tím tedy říci, že naším pedagogickým cílem je dovést každé dítě nejdále a nejhlouběji, jak je to možné. Víme, že u každého dítěte má vše svůj čas, a nejsme nikterak závislí na tom, že míra znalostí a dovedností je v rámci třídy hodně rozrůzněna (ostatně v každé třídě jsou děti 2-3 ročníků!). Dosažení určitého minima nám ukládají státní osnovy, ale dosažení maxima je jen o nás a o našich dětech…

Váš ředitel

Nahoru
piktogramy_2_faze.png piktogramy_3_faze.png