resizer-small.png  resizer-small.png 
resizer-small.pngEN Ško Gym Inst Grp
resizer-2x1.png
resizer-2x1.png

O škole

Ředitelské okénko

                                                                                                                  

1.9.2016

Školní rok začíná – oč se snažíme a co očekáváme

Začátek nového roku je často spojen s mnohými očekáváními a předsevzetími. Vidíme začátek něčeho nového a s ním příležitost začít znovu. Se školními roky je to ještě výraznější než s kalendářními, protože prázdninový čas roky dostatečně odděluje, přináší novou energii a s ní i nová očekávání… Nebo nové touhy?

Na článku v The Guardian ( https://www.theguardian.com/teacher-network/2016/aug/31/great-expectations-how-to-help-your-students-fulfil-their-potential ) mne zaujalo právě to jemné odlišení těchto dvou pojmů – aspirací a očekávání. Je to skvělá poznámka týkající se učitelů i rodičů a je vhodné ji připomenout právě se začátkem školního roku. Ten je navíc pro mnohé rodiče spojen s úplně novým začátkem – jejich potomek jde vůbec poprvé do školy, což způsobuje logické rozechvění. Směs pocitů 1. září obsahuje jak obavy, zda se dítěti bude ve škole líbit a dařit, tak radost z velkého životního kroku.

Zmíněný článek nám připomíná, jak všichni můžeme dětem pomoci – zvolit tu správnou míru očekávání, ani malou, ani velkou, a toto očekávání můžeme dát dítěti najevo. Vlastně mu ji dáváme najevo, ať chceme nebo nechceme, děti umějí naše očekávání přečíst, i když nejsou explicitně vyslovena. Je to velký a obtížný úkol pro učitele i rodiče, ale právě montessori pedagogika dává velkou příležitost, jak to dobře zvládnout. Když dokážeme dítěti jasně sdělit, že naše očekávání jeho úspěchu jsou vysoká (ale odpovídající reálným možnostem dítěte), pak se jeho výsledky zlepšují. Mnoho učitelů v našich školách dělá stále tutéž chybu – dávají dětem předem najevo, že o jejich výsledcích nepřemýšlejí příliš pozitivně.

A to je moje poslední poznámka – v očích mnoha (neinformovaných) lidí je montessori koncept možná trochu nevědecký, ideologický či bláhový. Kdo se ale podívá na výsledky psychologických, pedagogických i neurologických výzkumů, může se stále přesvědčovat o tom, jak jsou montessori pedagogika a filozofie s těmito moderními poznatky v úžasném souladu. Důkazem je i výše zmíněný článek.

Chtěl bych popřát všem dětem, rodičům i učitelům úspěšný školní rok, a doufám, že všichni budeme během něj objevovat další a další důkazy o tom, jak montessori koncept ve vzdělávání funguje.

Jindřich Kitzberger

 

11.4.2016

Observace ve škole – nejlepší způsob, jak vysvětlit fungování montessori třídy

Citace nedávného návštěvníka pozorujícího ve třídě: „Návštěva výuky byla skvělá, moc díky za zařízení - byli jsme v 1.-3. a pak i v 4.-.5 a pro mne osobně to bylo totálně mind-blowing experience, upřímně, vzhledem k tomu, že jsem zažil vlastně jen tradiční výuku, tak mi hlava úplně nebrala, jak to hezky funguje. Je vidět, ze je za tím šíleně moc práce.“

Asi třetina až polovina rodičů, kteří projeví zájem o přijetí svého potomka do naší školy, se již v praxi setkala s tím, jak vlastně montessori výuka vypadá. Někteří v montessori školce (i když v souvislosti se školkou zní slovo „výuka“ poněkud nepatřičně, platí, že způsob, jak se děti učí, je vlastně základní škole dost podobný), někteří nejrůznějším řízením osudu, který je zavál k montessori pedagogice nebo do montessori školy (třeba v zahraničí). Kdo ale přichází bez jakékoli zkušenosti, často si vůbec neumí představit realitu montessori třídy a aplikaci montessori principů v praxi.

Takovým rodičům se samozřejmě snažíme poskytnout maximum informací, provedeme je školou, vysvětlujeme… I když se moc snažíme podat co nejvěrnější obrázek, stejně jsou to jen slova. Pravděpodobně nejúčinnější způsob, jak objasnit podstatu dění v montessori třídě, úlohu učitele a způsob učení dětí, je ukázat nějakou relevantní část výuky naživo. Každý, kdo stráví v dobře fungující montessori třídě alespoň 1-2 hodiny, získá velmi dobrý náhled, který nenahradí jakékoli vysvětlování.

Proto trvale umožňujeme návštěvy ve výuce, aby rodiče (ale i jiní zájemci) měli možnost vše vidět na vlastní oči, prožít si svoje „montessori dopoledne“, a to ještě dříve, než k nám dítě závazně přihlásí. Vidíme poté, jak po takových návštěvách se u většiny příchozích dostaví „objevitelský efekt“, jak náhle každý pochopí, v čem je podstata montessori programu a jak se organizace třídy velmi odlišuje od klasické školy. Poté se nám již mnohem snadněji vysvětlují detaily a zároveň se pak setkáváme s mnohem zasvěcenějšími a do větší hloubky jdoucími dotazy.

Po několika prvních letech, kdy jsme umožňovali pozorování výuky v zásadě kdykoli po osobní domluvě, jsme museli – vzhledem ke stále stoupajícímu počtu zájemců - přece jen přistoupit k určité regulaci. Soustředili jsme tuto možnost do 1-2 dnů v měsíci, přičemž jsou předem na celý rok tato data určena ve školním kalendáři. Každý zájemce se nahlásí předem v kanceláři a v daný den jsou příchozí rozděleni po skupinách do různých tříd. Návštěvníci obdrží pravidla pro pozorování, které trvá 1-2 hodiny a je poté doplněno krátkým výkladem a časem na otázky. V letošním roce již takto navštívilo naše třídy kolem 80 zájemců. Pro školu sice náročné, ale zřejmě nejefektivnější způsob, jak vysvětlit, co vlastně děláme :-)!

Vás ředitel

14.3.2016

České mýty o montessori

Jednou mne rodič nově přicházejícího dítěte překvapil několika systematickými dotazy na téma individualizace v. společné vzdělávání v Montessori. Plynuly ze zpětné vazby, kterou získal od svých známých a přátel, přičemž řada z nich měla o Montessori takovou představu, že tento systém vzdělávání uměle drží děti na stejné úrovni, a to ve prospěch nesrovnávání dětí mezi sebou. Je tedy zřejmě mezi rodiči (alespoň v nějaké míře) zastoupený názor, že v Montessori vzdělávání se škola aktivně brání tomu, aby některé děti projevovaly významné odlišnosti ve výsledcích, pokroku v učení, znalostech a dovednostech, tedy aby se skupina dětí diferencovala co do výsledků vzdělávání. Do zmíněného rozhovoru jsem se s touto interpretací nesetkal, ale protože rodič se tak intenzivně zajímal o to, jak vlastně postupujeme, a tvrdil, že od řady dalších lidí se mu dostalo takového názoru, můžeme zřejmě směle zařadit tuto představu mezi mýty o Montessori, o kterých je třeba mluvit při snaze o popularizaci našeho vzdělávacího systému.

Absurdností této představy jsem byl trochu zaskočen. Jak už to u mýtů bývá, je zde skutečný základ a z něj vyvozeny chybné důsledky. Tím odpovídajícím základem je povědomí o tom, že v Montessori systému se bráníme srovnávání dětí mezi sebou, potlačujeme soutěž a obracíme pozornost směrem k individuálnímu pokroku v učení, tedy ke srovnávání v čase u téhož dítěte (míra a oblasti pokroku oproti předcházejícímu stavu). Z tohoto základu se však vyvozuje nesprávná úvaha – abychom děti nemuseli srovnávat mezi sebou, aby nás (a děti samotné) nesvádělo nic k takovému počínání, snažíme se udržet skupinu co nejhomogennější, tedy vést učení dětí tak, aby se pokud možno výsledky ničím významným nelišily a děti na tom byly přibližně stejně. Paradoxní na tom je to, že takovouto snahou by opravdu zdánlivě také bylo dosaženo cíle – není proč srovnávat, protože všichni jsou stejní.

Jenže ve skutečnosti se děje pravý opak! Tím, že zakládáme proces učení s vysokou individualizací, tedy zaměřujeme se na podporu každého dítěte a dosažení jeho osobního maxima (v daném čase), dosahujeme současně toho, že jeho pozornost při učení není odvracena na srovnávání s výkonem ostatních dětí, ale je zaměřena na jeho vlastní možnosti, schopnosti a zájem, na jeho vnitřní motivaci a na srovnávání se sebou samým (tj. jaký pokrok se v čase odehrál). Vycházíme totiž z toho, že učení není disciplína k soutěžení. V něm totiž nejde o vítězství nad ostatními (to by totiž byl jen relativní úspěch, protože závisí na výkonu ostatních a ne na tom, jak jsem dobrý já sám), ale o dobrý vnitřní pocit z toho, že něco nového umím. V montessori vzdělávání má každé dítě svůj individuální plán rozvoje a má možnost postupovat tak, jak je v daném čase schopno. A vidíme dnes a denně, jak se děti s velkým zaujetím pouštějí dál a dál, do hloubky tématu, do toho, co je zaujalo. Nemáme žádný důvod jednotlivé děti v něčem brzdit, protože odlišnosti mezi nimi ony samy vnímají jako něco zcela přirozeného a nemotivují je nikterak k hledání srovnávacích kritérií (a učitel je v tom nepodporuje například známkováním, které samozřejmě ke srovnávání vždy pozornost spolehlivě obrací). A pokud dítě vidí, že v nějaké oblasti jeho spolužák umí víc, může to sice vést k obdivu a touze dostat se někdy tamtéž, ale málokdy k pocitu „jsem horší než druhý“.

Chci tím tedy říci, že naším pedagogickým cílem je dovést každé dítě nejdále a nejhlouběji, jak je to možné. Víme, že u každého dítěte má vše svůj čas, a nejsme nikterak závislí na tom, že míra znalostí a dovedností je v rámci třídy hodně rozrůzněna (ostatně v každé třídě jsou děti 2-3 ročníků!). Dosažení určitého minima nám ukládají státní osnovy, ale dosažení maxima je jen o nás a o našich dětech…

Váš ředitel

1.3. 2016

Zápis do 1.třídy

Čím jsou pro televizní stanice průzkumy divácké sledovanosti, tím je pro soukromou školu zápis do 1. třídy. Jednou za rok tak škola dostane velmi silnou zpětnou vazbu o tom, jak si stojí na vzdělávacím trhu, jaký je o ni zájem a zda se nabídka setkává s poptávkou. V posledním lednovém týdnu jsme se mohli přesvědčit, že téměř všichni, kdo nám v uplynulých měsících poslali přihlášku svého téměř šestiletého dítěte do Duhovky, to mysleli vážně a dostavili se i k zápisu. Výsledek? 60 zájemců na 35 volných míst.

Poprvé v novodobé historii školy (čímž myslím její „duhovkovou“ historii) jsem tak stál před situací, která má svou světlou i tmavou stránku (i v minulých letech jsme se setkali s mírným převisem poptávky nad nabídkou, ale nakonec byl reálný počet odmítnutých dětí malý). Pocit, že o naši školu je velký zájem, že se hlásí tolik rodičů a že si můžeme dokonce děti vybírat, ten je samozřejmě radostný, a je velkou odměnou po letech náročného budování školy a jejího programu. Duhovka je nepochybně stále silnější a stabilnější, nabízí vzácný produkt a rodiče jsou s ní spokojeni, což šíří stále dál a dál. Ale rozhodování, které z těch 60 dětí přijmeme a které ne, patří k těm opravdu velmi těžkým. Setkal jsem se osobně se všemi rodiči, viděl jsem jejich zájem o naši školu a slyšel zcela logické a silné důvody, proč k nám chtějí dát své dítě. Moji kolegové viděli při zápisu děti, které jsou naprosto úžasné a těší se do školy, jako je naše.  Přesto musíme téměř polovinu z nich odmítnout. U každého odmítnutého dítěte je nám to moc líto. Snažili jsme se přijímací kritéria nastavit co nejlépe a nejspravedlivěji, ale stejně…

Těšíme se už teď na 35 nových prvňáčků a zároveň vnímáme tu míru odpovědnosti za to, že naplníme všechno, co u nás rodiče dětí hledají a o čem mluvili při rozhovorech s námi.

Váš ředitel

 

 

Nahoru
piktogramy_2_faze.png piktogramy_3_faze.png